Do Antarktidy za pohlednici

| |

Jeden z nejznámějších českých cestovatelů současnosti Martin Mykiska řadu svých cest absolvoval v zimě. O cestě po zamrzlé řece, po níž dorazil do odlehlého himálajského údolí Zanskar, napsal úspěšnou knihu, další zimní cesty například za polární září na sever Norska, do Patagónie nebo na hřebeny And zaznamenal fotograficky či do televizních reportáží. „Jezdím v zimě moc rád. Baví mě zajistit se jen vlastním vybavením, umem, být závislý jen sám na sobě,“ říká cestovatel, který například strávil rok na primitivní stanici v Antarktidě.

Foto: Martin Mykiska

  • Jak ses dostal na Antarktidu a ještě k tomu na celý rok?

Do Antarktidy jsem se dostal za pohlednici Prahy!

  • Jak to?

Celou tu akci tenkrát vedl polárník Jaroslav Pavlíček, byl to jeho projekt, řekl bych životní. Řadu let provozoval na ostrově Nelson polární základnu, já byl jeden z prvních, kdo se účastnil zimování, tedy pobytu delšího než 12 měsíců. Hlavním motivem stanice byla propagace úsporného ekologického životního stylu. Pravidla našeho života na Antarktidě byla: minimalizovat jakoukoli spotřebu, nepoužívat chemické prostředky (saponáty apod.), důsledně recyklovat odpady, nezrecyklované na konci pobytu odvézt. Zrecyklovaná byla tehdy vlastně i hlavní část stanice: byl to vyřazený mrazák z ruského ledoborce.

Pavlíček mě poslal tehdy na jih Jižní Ameriky, abych se „nějak“ do Antarktidy dostal. Kdybych tenkrát věděl, že je to nemožné, nikdy bych neodjel. Jenže jsem to naštěstí nevěděl. A musím dodat, že jsme byli podobně naladění, bral jsem to jako dobrou výzvu, jako naši společnou věc, takže to bylo O. K., aby se někdo nedivil. No a na jihu Jižní Ameriky jsem opravdu našel po nějaké době ledoborec, jehož kapitán souhlasil, že mě na naši polární stanici vezme, „když se plavíme tak blízko kolem toho tvýho ostrova“. Ptal jsem se, kolik to bude stát, že pošlu depeši mému šéfovi do Prahy, a on mávl rukou, že polárníci si pomáhají. Tak jsem mu dal pohlednici Prahy!

Do Antarktidy za pohlednici Prahy.
  • Jak tam vypadá zima?

Zima na Nelsonu v souostroví Jižní Shetlandy, který mi byl na ten rok domovem, je asi jako u nás v zimě na horách. Většinou tak od nuly do minus 30 °C. Kolem je totiž moře, které extrémy zmírňuje. Co to tam dělá nepříjemné, je velmi častý vítr, a to většinou velmi silný vítr. Nejdelší vichřice trvala bez přestání 10 dnů. Takže co se týká omrznutí, člověk omrzne mnohem dříve, když fouká, než když je při dané teplotě bezvětří. Analogicky s úplným zmrznutím. Naše základna měla tři objekty: zmíněný mrazák, deskodomek o půdorysu asi 3×3 m a malý domeček o velikosti trochu většího stanu. Byli jsme tam tříčlenná posádka. V mrazáku jsme měli kuchyňku a chodili tam na jídlo, ve vaření jsme se střídali. Já si sám vybral ten nejmenší domeček a musím říct, že to byl fantastický rok života!

„Domeček“ byl součástí české antarktické základny.
  • Dá se tam nějak cestovat? Chodit na výlety?

Počasí bylo celkem proměnlivé, rozfoukat se mohlo z ničeho nic během chvíle, nebo přijít mlha, takže kdykoli jsme chodili z dohledu stanice, nosili jsme si s sebou takový nouzový bivakovací vak. Byl tam teplý půlspacák a péřovka, liháček, trochu lihu a nádoba, a trvanlivý chleba a kousek sádla. Při zhoršení počasí je totiž lepší někam zalézt za skálu než v mlze hledat cestu, zabloudit, zlomit si nohu, spadnout do trhliny nebo z útesu.

Na Nelsonu jsme zimovali tři. Na trase, kterou jsme rutinně absolvovali mnohokrát a mnohokrát, se nám občas za mlhy podařilo zabloudit. A to dokonale. Třeba moje budka byla asi 300 metrů od vlastní základny. Když padla mlha a zasněžily kameny, podle kterých jsem se po očku orientoval, v tom bílém nic jsem svou budku přešel. Až když jsem měl pocit, že jdu příliš dlouho, obrátil jsem hledat ji za sebou. Musím ale upozornit, že to bylo vždy za vichřice, kdy jsem si obličej kryl lyžařskými brýlemi, které se mlžily. Nebo koukal jen malou štěrbinou mezi šálou, když jsem brýle neměl, ale foukal takový vítr proti mně, až to řezalo do očí a spíše se před sebe nedalo koukat, než dalo.

  • Kam jsi ještě podnikl zimní cesty?

Další opravdu extrémní zimní akcí byl pochod po zčásti zamrzlé řece Zanskar v Himálaji uprostřed zimy. Bylo to naprosto originální, úplně jiné než cokoli ostatní. Jen proužek řeky, někdy led přes celou řeku, a kolem vysoké stěny kaňonu, třeba i několik set metrů. Nejnižší teplota byla –39,9 °C, ale to zrovna nefoukalo, takže jsem to poznal, až když jsem najednou úplně přestal cítit ruce. Prostě ani knoflík bych v tu chvíli nebyl schopen zapnout… Jinak bylo tak –5 až –15 °C, ale často při těchto teplotách foukalo, což je nepříjemné, když v tom jdete celý den. A několikrát jsme se museli v mrazivé vodě také brodit, abychom se dostali dál… Ale to prostředí bylo naprosto velebné, velkolepé. Napsal jsem o tom knihu, doporučuji přečíst, protože bych o tom mohl popsat celý tenhle časopis.

Po zamrzlé řece až do odlehlého himálajského údolí Zanskar.
  • Z tohoto pohledu je Evropa asi nuda…

Kupodivu jedna z extrémnějších akcí byla výprava za polární září na sever Norska. Několikrát nás tam vichřice donutila tábořit na stejném místě o noc nebo dvě déle, a jednou jsme ztratili cestu a jedinou šancí bylo zahrabat se kompletně do sněhu, vyhrabat si sněhovou jeskyňku, protože v tom vichru bychom nikdy stan nepostavili. A bez ochrany bychom asi zmrzli.

Za polárním kruhem v Norsku zažil Martin Mykiska možná nejnebezpečnější cestovatelskou chvíli.
  • Jezdíš pořád v zimě rád, nebo to byly jen takové výkřiky mládí?

Ano, jezdím v zimě moc rád, i když teď už méně. Ale moc mě baví v zimě zajistit se jen svým vlastním vybavením, umem, být závislý jen sám na sobě. Snad se ještě někam dostanu.

  • Kde byla největší zima? Zažils někdy chvíli, kdy to bylo nebezpečné?

Největší zimu jsem asi zažil, když jsme se vraceli ledoborcem domů z Antarktidy, ale se zajížďkou do Weddellova moře. Tam bylo mezi 30 a 40 pod nulou pořád. Asi týden jsme tam stáli na místě, protože polárníci rozebírali stanici postavenou na ledu. Naši pomoc nepotřebovali, tak jsem se chodil v tom mrazu procházet. Ale to byla pohoda, když byla zima, šup zpátky do vytopeného ledoborce.

Paradoxně, hodně nebezpečné chvíle jsem zažil nedávno během zmíněného výletu do Norska. Při vichřici jsme se museli zahrabat do sněhu, a nemohli se dostat ven. Přes noc nám totiž vstup kompletně zavál mokrý sníh, ovšem do rána vše bytelně zmrzlo. Naštěstí jsme dole měli úplně náhodou jednu trekovou hůlku a s její pomocí se nám podařilo vyhrabat se. Jinak tedy nevím, protože lehce začal docházet kyslík. Ostatní hůlky, ale i lopata, kterou jsme měli, zůstaly venku, kde jsme k nim přivázali batohy, sněžnice a boby.

  • Jak ses po těch zimních krajinách pohyboval? Na lyžích, spřeženích, sněžnicích, mačkách?

Zkušenost s tím spřežením mi ještě chybí, to bych opravdu rád! Jinak na všem ostatním: v Antarktidě jsme měli běžky, ale i staré lyže s tzv. kandahárem, do kterého jsme mohli připoutat pohorky. Sněžnice jsem používal třeba na Slovensku, v Rumunsku a v Norsku. A na mačkách jsme kdysi chodili po ledovcích v Alpách anebo třeba při výstupu na nejvyšší horu Bolívie, 6500 metrů vysokou Sájamu.

Se saněmi na severu Norska.
  • Připravuješ se na extrémní klima, třeba nějakým otužováním? Jak jsi to dělal tehdy před Antarktidou a dnes?

Před Antarktidou, to byla 90. léta, jsme se otužovali akcemi – zimními přechody hor, po zbytek roku na vandrech, kdy jsme se snažili vyjít s minimem. Později, když jsem bydlel v Praze u Vltavy, jsem začal chodit plavat do řeky i v zimě. Teda plavat… pár temp a ven… Dnes je to celkem móda, která mě ale motivuje v tom pokračovat, takže stále se chodím minimálně jednou za týden ponořit do rybníka, nedaleko kterého teď bydlím.

  • Asi se shodneme, že klíčové je mít dobré vybavení. S čím jezdíš dnes? A jak to vypadalo před těmi 30 lety?

Já si s výbavou moc hlavu nelámu. Nelezu už na Everest, aby muselo být vše do maxima vytuněné, tedy zároveň teplé, lehké a aby to vydrželo. Prostě se nabalím tím, co mám po ruce. Jasně, občas do výbavy přibude nějaký nový kousek funkčního prádla, a je to příjemné. Třeba na tu zamrzlou řeku Zanskar jsme měli skoro komplet výbavu do sněhu, funkční základ, mikrofleece přes to, pak goretexovou bundu, péřovku a windproof čepici a rukavice. A taky navíc boty značky Buffin určené pro kanadské polárníky do minus 60 °C.

Cestování po zamrzlé řece v Zanskaru.

To byl trochu posun proti Antakrtidě, kde nic takového nebylo, péřovky a spacáky nám šily kamarádky, a Jarda nás vybavil dělnickou vaťákovou soupravou a o nějaké číslo většími holínkami, aby se tam dalo dostat více vlněných ponožek, kdyby víc mrzlo.

  • Zaujalo tě, jak se se zimou vypořádávají třeba místní za polárním kruhem nebo ve vysokých horách?

Tak to rozhodně. Nezapomenu na první ráno v údolí Zanskar, kam jsme došli po tom týdenním pochodu. Bylo zmíněných –39,9 °C, úplně nabalení jsme fotili ze střechy domu východ slunce, a dcerka pana domácího, takové chatrné děvčátko, nás celou dobu pozorovalo v nezavázaných keckách bez ponožek, v chatrné bundičce, bez rukavic a v jednoduchých látkových kalhotách. Prostě místní jsou po generace na zimu uvyklí způsobem, který přesahuje mé chápání.

  • Cestuješ samozřejmě v každém ročním období. Kolik zemí už jsi navštívil?

Jako správný Středoevropan mám rád změnu, všechna roční období. A mé cesty mě zavály kromě hor a polárních oblastí i do pouští nebo tropických pralesů. A ani horko mi nějak zvlášť nevadí, užívám si tu neskutečnou bezstarostnost, když člověk může být celý den v šortkách a tričku. To mluvím o pobytech na pláži nebo prostě v civilizaci. Když je člověk v pralese, dlouhé rukávy a nohavice jsou nutné kvůli krvežíznivým breberkám.

A když započítám i Monako, navštívil jsem celkem 55 zemí. Ale Monakem jsem jenom projížděl, syn chtěl jet kus po té závodní dráze ve městě, takže nevím jestli se to počítá, když jsme ani nevystoupili…

  • Kde se ti líbilo nejvíc?

To je strašně těžká otázka, mně se obvykle nejvíc líbí tam, kde právě jsem. A nemusí to být ani někde poprvé. Například opakovaně jezdím do Patagonie pod Fitz Roy nebo Cerro Torre. A vždy mě ta nádhera znovu zcela pohltí. A takových míst mám desítky nebo stovky. Vracím se prostě rád. Stejně je to vždycky jiné.

Kde nejmíň, na to taky nedokážu odpovědět. I když třeba někdy přišly hodně mrzuté chvíle, zpětně to lidská mysl nějak zpracuje, zalakuje, a na nic vlastně nevzpomínám nějak ve zlém. A všechny země jsou tak různorodé, že když se mi nelíbilo v jedné části, tak v jiné zase ano. Apokalypsu v malém jsem zažil ještě za komunismu v Rumunsku, městečko Copsa Mica bylo celé černé od nějakých exhalací, i lidi chodili černí… To se mi určitě nelíbilo, ale bylo to zároveň fascinující, a šlo jen o nepatrnou část země, která jinak svou přírodou patří k mým nejoblíbenějším…

  • Ze seznamu cest na tvých stránkách vyplývá, že jsi velmi často pobýval v Latinské Americe. Máš k ní nějaký výjimečný vztah?

To je pravda. Původně jsem se tam dostal jaksi náhodou, na zpáteční cestě z Antarktidy jsem využil toho, že byla Jižní Amerika po ruce a já měl pár měsíců čas. Tak jsem ji projel přes Argentinu, Chile, Bolívii, Peru, Brazílii a Kolumbii. Sám, stopem. Byla to úžasná cesta, taková dokonalá svoboda, člověk si splnil všechny dobrodružné sny od toulání pustými horami či pouští až po setkávání s indiány či malými farmáři. Strašně mě to chytlo a já se tam pořád vracím. Už při první cestě jsem se naučil obstojně komunikovat španělsky a dnes si tam připadám jako v druhém domově. Lidé jsou tam strašně vstřícní, otevření, temperamentní, toho si vždy naplno užívám, a tady mi to pak chybí.

Martin Mykiska, tentokrát na cestě po Andách.
  • Co děláš, když necestuješ? A dá se cestováním uživit?

Když necestuji, věnuji se rodině. Správně by mělo být, že když se občas nevěnuji rodině, tak cestuji. Protože rodina je pro mě na prvním místě.

V současnosti je jednou z hlavních činností průvodcování, takže mne cestování stále živí. Mám to trochu naopak, než je běžné – musím se hlídat, abych nebyl na cestách moc. O cestování s průvodcem je opravdu velký zájem, při covidu jsem si v podstatě příjemně odpočinul. Dříve jsem také hodně psal reportáže pro různé časopisy. Vydal jsem osm cestopisných knih o mých velkých cestách: tři o Jižní Americe, po jedné o Antarktidě, Afghánistánu, Aljašce a Severní Americe a dvě o Himálaji. Jednu z nich o tom přechodu po zamrzlé řece Zanskar. Vše je rozebrané, některé vyšly dokonce ve dvojím vydání. Také už mnoho let natáčím na cestách videa a často je používám pro reportáže pro pořad Objektiv v České televizi. A pochopitelně přednáším pro veřejnost i na školách, pro Planetárium Praha jsem dělal několik vzdělávacích audiovizuálních pořadů.

A v neposlední řadě spolupracuji jako dokumentarista s několika vědeckými týmy. Například poslední dvě léta jsem se účastnil velmi zajímavého výzkumu u hory Říp, kde archeologové zkoumali hrobky obyvatel, kteří tam žili před 5500 lety. Podobně jsem se předtím účastnil jiných vědeckých projektů – s kamerou a fotoaparátem, a o jejich práci vytvářel dokumenty.

Zanskar

  • Je nějaké místo, kam bys chtěl ještě jet?

Kamkoli! Možná, jak jsem starší, stačilo by mi vrátit se do zemí, které už znám, a poznávat je do hloubky. O řadě zemí, jako jsou Peru, Bolívie, Chile, už mohu říct, že je znám hodně. Ale podívat se zase do Afghánistánu, anebo se plavit v povodí Amazonky, to bych si asi hned dal říct.

  • Je naopak nějaké místo, které u tebe ztratilo na atraktivitě a už bys tam nejel?

Tak tady musím říct, že jsem šel nedávno ve všední den odpoledne po Starém Městě a kolem Karlova mostu. Když jsem tam byl v létě, ještě to nějak šlo, turisté se vraceli, ale bylo jich tak nějak přiměřeně. Ale teď tam jsou zase davy jako před covidem nebo ještě víc, a to mě tedy moc vzalo. V cizině to moc nevnímám. I když teď se chystají v Peru otevřít nové mezinárodní letiště u Cuzca a z toho mě běhá mráz po zádech. Už teď je tam lidí hodně. Moc se bojím, že to tam cizinci zaplaví, bude z toho incký Disneyland, a přijde to o tu tajemnou atmosféru.

  • Ale tito turisté taky chtějí poznat cizí kraje, jen nejsou tak samostatní a odvážní…

No jasně, každý má právo cestovat, dopřát si návštěvy krásných míst. Je to součást našeho životního stylu. A dnes je to mnohem snadnější, protože mnoho služeb lze koupit, včetně celých cest, a to skoro kamkoli na planetě.

Mně samozřejmě nevadí, že se do míst, kam jsem kdysi podnikal dobrodružný trek, dnes dostane někdo mnohem více rekreačním způsobem. Třeba treky ve velehorách lze dnes podniknout za podpory koníků, oslíků anebo nosičů, a pro turistův batůžek zbývá jen foťák, mobil, svačina. Problém ale je, že těch lidí tam chodí moc. A tím krásu těch míst degradují. Všechno, co je masové, je špatné. Měli bychom si občas říct: nemusím mít úplně všechno, na co jen letmo pomyslím. A to by mělo platit na všechno, nejen na cestování. Pak bychom možná měli více klidu a životy a zážitky by byly mnohem kvalitnější.

Martin Mykiska
‚cestovatel, publicista, fotograf. Jeho první dobrodružnou cestou byl v roce 1987 zimní přechod rumunských hor, od té doby navštívil 55 zemí. Jeho cesty se zaměřují na autentické poznání místního života.. Kromě stovek přednášek pro veřejnost a speciálních diashow pro Planetarium Praha píše reportáže do časopisů i novin, vydal osm cestopisných knih a připravil více než 40 příspěvků pro pořad ČT Objektiv. Oblíbené jsou jeho besedy pro školy. Pracuje také jako průvodce, především po zemích Latinské Ameriky. Zájemci o jeho cesty také mohou navštívit některou z řady jeho přednášek. Více na webu www.mykiska.cz, fb profilu nebo fb stránkách: Martin Mykiska – cesty knihy besedy.

Předchozí

VZHŮRU NA KITZSTEINHORN

DT-holding roste a rozšiřuje záběr

Další