„Rozepla se vám přezka, pane,“ ukazuji u dojezdu k vleku švarnému veteránovi. Shýbnu se jako gentleman, zapnu ji a pak mu pohlédnu pozorněji do tváře. To je přece Gustavo Thöni, legendární šampion… Po chvíli jedu dál a pozoruji skupinku a jejich vlídného učitele. Ano, to musí být Werner Reinstadler, trenér mistra křišťálových globů Marca Giradelliho. A nakonec… Shora z horizontu se vedle mě mohutně zabubnuje do hrudi a pak s jekotem odpíchne Ester Ledecká. Nová sjezdovka dnes patří na trénink jen jí. Vítejte v Sulden ski areně. Takhle se to tam 29. listopadu vážně odehrálo.
Autor: Tomáš Nohejl Foto: Jakub Hlaváč, Tomáš Nohejl, Tobias Thöni, Bodini, Friedel Blickle
Kronplatz, Val Gardenu, Seiser Alm nebo Tre Cime, nejvyhlášenější resorty Jižího Tyrolska, nejsevernější italské provincie, přece všichni znáte. Že by vás vážně nelákalo poznat něco dalšího? Ukrytějšího, menšího, nedotčenějšího? Tak zkusme ten Sulden, nebudete litovat, věřte.
Na konci světa. Krásné místo pro život
Jen bledé světlo hvězd a jeho odraz na bílých svazích ozařují temný večer. Míjíme věž kostela, vyrostlou z mysteriózního Reschenského jezera. Nikde ani noha, brr… Ještě kousek dolů přes půvabný Mals, Glurns a Prad, pak vzhůru do kopce přes Gomagoi. Tady je odbočka na Traffoi, právě tam vyrostl a dodnes provozuje rodinný hotel Gustavo Thöni, olympijský vítěz, dvojnásobný mistr světa a čtyřnásobný vítěz světového poháru, hrdina filmového seriálu Setina sekundy. Teď mu je dvaasedmdesát. Stoupáme vzhůru a za necelých dvacet minut silnice končí. Přímo u dolní stanice lanovky.
Sulden/Solda leží v 1900 metrech nad mořem. Ano, na konci světa. Toho, který jsme si zvykli označovat jako civilizovaný, správněji pohodlný, bezpečný. Dál už se tyčí jen hory. Majestátní a nespoutané. Nepředvídatelné. Teď v začátku zimy tady v údolí za celý den neprobleskne slunce, zářící pouze nahoře. Okolo vrcholů včetně Ortleru, kdysi nejvyššího bodu c. a k. rakouské monarchie. „Krásné místo pro život,“ usmívá se zamilovaně a stále fascinovaně Hana Michálková-Eberhöfer, původem zpod Pradědu, která tu však žije už téměř pětadvacet let. S manželem provozuje apartmánový dům a pomáhá v jednom ze šesti MMM – Messner Mountain Museí. Legendárního horolezce, dobrodruha a vizionáře zná i jako obyčejného dědečka. „Až když se jím stal, začal být přístupný i nám, normálním lidem,“ znovu se usměje. Teď shovívavě a chápavě.
Po tmě padla i noc. V Suldenu, kde žije trvale nějakých čtyři sta lidí, divoké bary nečekejte. Padáme do hajan, vstáváme za úsvitu.
Unikát, který buď milujete, nebo nenávidíte
Východ slunce v horách patří k nejpůsobivějším okamžikům. Ať už ho sledujete někde na kopci, nebo jen na balkonu našeho hotelu Gertraud. Kolik energie a sebedůvěry jen z něj (východu!) můžete získat! Ale ano, v kabinkové lanovce, stoupající s davem pasažérů v útrobách, ho budete potřebovat. Ale dá se to vydržet v očekávání věcí příštích. I když mohou vypadat takto: minus patnáct na teploměru, fujavice a cáry mlhy, zakrývající výhled, když už v otevřené sedačce šplháte vzhůru k Madritschi. Ale naděje přece nikdy nemizí.
„Sulden je unikát. Buď ho milujete, nebo nenávidíte,“ říká pak ředitel zdejšího areálu Alexander Ortler. Nomen omen, že? „Milán včera v Lize mistrů prohrál, plakal jsem,“ vysvětlí německy svůj národnostní status Jihotyrolák, bývalý reprezentant Itálie v alpském lyžování, mj. soupeř třeba Ondřeje Banka.
Areál se rozjel jako obvykle jako první v celém Jižním Tyrolsku, letos už 21. října. A plánuje vydržet do prvního máje. Nejmíň.
Otevřeli ho v roce 1976, dotáhli 1982. Od té doby má stejný počet 8 vleků a lanovek. V plné šarži nabízí 44 kilometrů sjezdovek ve třech částech – v ledovcové Madritsch (až do 3250 m), východní Kazel Pupito (2350 m) a nejstarší Langenstein (2550 m) pod stěnami Gran Zebru (3859 m), Zebru (3740 m) a Ortleru (3905 m). Seshora vidíte nedaleký švýcarský Svatý Mořic i rakouský Zillertall, pak i další vrchol Cevedale (3769 m). A dole v údolí ještě najdete 7 kilometrů běžeckých stop. O nekonečných skialpových nebo freeridových trasách a lajnách ani nemluvě, na ně byste potřebovali ne dva dny, ale dva roky prázdnin. Zeptejte se Robina Kalety…
„Máte tady vždycky dvě jistoty. Sníh a žádné davy,“ usmívá se Ortler, lyžař a šéf. Poté pochválí majitele za štědré investice pro celou síť, obsahující i Heideralm/Schöneben, Watles, Meran a Pfelders, tvořící jistou protiváhu silné společnosti Dolomiti Superski. Letos činily 400 000 eur. „Za pět dní a pět nocí máme tady nahoře zasněženo a můžeme helikoptérami převézt sněžná děla do dalšího areálu,“ ukazuje. Základní cena denního skipasu v hlavní sezoně je 56 eur, opět příznivější než v okolních větších ski resortech.
Přitom kvalita připravených pist je úžasná. „Ideální je mix umělého sněhu, kterého připravíme okolo 75 cm výšky a připadnutého přírodního, takhle to nejlépe drží,“ prozrazuje recept mistrů. Jihotyrolský kraj v tomto oboru skutečně proslul, vždyť Georg Eisath vynalezl v nedalekém Obereggenu sněžné dělo a jeho společnost Technoalpin patří k nejvyhledávanějším. Připravovala i sníh pro olympiádu v Pekingu 2022, a to byla nějaká výzva.
Messner tu má dům, muzeum i jaky
V nejbližším okolí najdete jen okolo dvou tisíc lůžek, povětšinou v rodinných hotelích nebo apartmánech. Přestože zima tu trvá šest měsíců, každým rokem se stává důležitější i ze tří měsíců se natahující léto.
Za klidem sem jezdí pravidelně Angela Merkelová, bývalá německá kancléřka. Už dávno předtím, než řídila zemi, a pak i potom. Pět dní tu strávil v soukromém domě v roce 2001 dokonce i Michael Jackson. „Nelyžoval, nechal se vozit autem, chtěl si užít volna. Byli tady i další známí lidé, ale právě proto, že chtějí mít klid, ani my nechceme říkat ani jejich jména,“ omlouvá jistou diskrétnost Alexander Ortler.
Zato místní rek Reinhold Messner se k Suldenu hrdě hlásí. A naopak. Trénoval tu na své unikátní himálajské výstupy, hlavně na Annapurnu, protože zdejší stěny mají podobný charakter. Má tady svůj dům, občas v létě ho můžete potkat. Později sem dovezl stádo jaků, které každý rok vyvádí do hor, zřídil tady muzeum, které se věnuje fenoménu ledu a obrazům. Najdete v něm ale i řadu jeho artefaktů, třeba pár lyží, saně a stan, se kterými putoval 96 dní 2200 kilometrů k Jižnímu pólu.
STR? 9 minutových jízd a 1 pád, 4 páry lyží v akci, 6 lidí okolo
Kopec zase ožívá, přijíždí STR team. „Jsem moc ráda za to, jaké nám tady vytvořili podmínky. Pro sjezd a superG potřebujeme opravdu zarezervovat celou sjezdovku kvůli bezpečnosti. Ale já toho moc víc nevím, nemám čas na poznávání. I když se můj trenér Franz Gamper, který pochází znedaleka, aspoň snaží mě naučit jména těch krásných kopců okolo, které jsou na dosah ruky. Myslím, že mám dobrou kancelář,“ povídá potom Ester Ledecká, trojnásobná olympijská vítězka na lyžích i na snowboardu, když dokončila trénink.
Její bilance toho dne zněla: 9 asi minutových jízd na lyžích a 1 pád, 4 páry lyží a 2 převlékací overaly (jeden dole, jeden nahoře) v akci, 6 lidí (2 trenéři, fyzioterapeut, 2 servismani, matka-manažerka) s vysílačkami okolo. Jela víc než stovkou. Zkoušíme sjet na závěr dolů její stopou, jistě, o poznání pomaleji a opatrněji.
„Ta loňská celoroční pauza byla velmi náročná a neobvyklá, ale věříme, že se do toho zase dostane. Má obrovskou energii a touhu vyhrávat. A tady u nás máme skvělé podmínky. Přímo zde jsme teprve podruhé, vybíráme podle počasí,“ doplnil pak trenér, který žije v St. Ulrich v sousedním Ultentalu, odkud pochází i nejlepší současný zdejší sjezdař Dominik Paris. I tam už s ním STR často jezdila.
„Už jsem nebyla si měsíc v Praze, ani za mnou nikdo nepřijel, takže nemám ani cukroví, které babička vždycky posílá. A dárky musím kupovat přes internet podle toho, kdo by mi je kde mohl vyzvednout, jestli v Praze nebo Londýně. Snad to vyřeší Ježíšek,“ směje se předvánočnímu shonu Ester Ledecká. Nezbývá jen než trošku zalitovat, anebo spíše respektovat nekompromisní realitu.
Začíná foukat. Posledním „vagonem“ padáme dolů do hlubiny. Já vím, jet z kopce lanovkou vypadá zbaběle, ale sněhu na panoramatické Talabfahrt (s vrchní Madritsch a dolní Kanonerohr má celkem 8,4 km všech barev, tedy modré, červené i černé, je teď ještě málo. A tak vzpomínám na jízdu před dvěma lety a těším se na tu další. V budoucnu…
Ze světa vzpomínek a představ mě probouzí ryčná disko-dechna. Osvědčené duo Die Vinschgau ve složení klávesy x kytara, jacísi Pat a Mat všelidové hudby, právě rozjíždí party v jediném apres-ski baru. Co na tom, že jsou teprve čtyři odpoledne? „Končíme nejpozději v sedm,“ uklidňuje nás manažer podniku, Slovák ………….. „Ein bier, bitte, und schnapps, Willi“, neváháme s objednávkou voňavé hruškové pálenky. „Víves,“ křísnou sklenky po jihotyrolsku za tónů italské písně aspoň s německým přízvukem.