Přednosta kliniky plastické chirurgie Nemocnice na Bulovce a primář soukromé plastické kliniky Martin Molitor o tom, že utrpení nelze měřit velikostí nebo významností tělesné vady a také o smyslu zahraničních misí.
Plastická medicína se rozvinula po první světové válce, kdy chirurgové museli operovat válečné úrazy. Věděl jste už jako student medicíny, že se chcete vydat směrem plastické chirurgie?
Bohužel, musím přiznat, že k plastické chirurgii jsem se dostal tak trochu jako slepý k houslím. Výuka plastické chirurgie na lékařských fakultách není nějak silná ani nyní, je to z hlediska priorit toho, co se musejí studenti k provádění lékařské praxe naučit, spíše vedlejší obor. V době mých studií, tedy cca před 30 lety to bylo ještě o něco horší. Studenti nemají proto příležitost získat o plastické chirurgii dostatečně bohatý obraz, který by je zaujal. Nicméně mě stále lákal obor chirurgický, rekonstrukční a snil jsem o traumatologii. Osud chtěl, abych začínal jako gynekolog a k plastické chirurgii jsem se dopracoval postupně, když jsem pochopil, že je to krásná, jemná, rekonstrukční chirurgie. Ten přístup k chirurgii, ke tkáním, k dosaženému výsledku mě naprosto uchvátil.
Mise v Sierra Leone, jaké jsou na ni vaše vzpomínky? Vybavíte si první pocity, které jste zažil při střetu s realitou poválečné oblasti, kde je smrt a znetvoření denním chlebem?
Bylo to spíše překvapení než strach nebo znechucení apod. Již přílet na letiště ve Freetownu byl zajímavý. Naše letadlo bylo na celém letišti jediným funkčním strojem, pak u letištní haly stály ještě dva rezavé vrtulníky. V letištní hale nefungovala elektřina, tak jsme si všichni svítili mobilními telefony. Současně jsme to byli mi, kteří jsme byli ti „jiní“, bílí Evropané. Nicméně i přes, dle našeho pohledu, naprostý zmatek a bídu mi lidi přišli spokojení a svým způsobem šťastní. To bylo to zvláštní zjištění, lidé žijí v podmínkách, které mají, umí s tím pracovat a vytvořit si své vlastní štěstí.
Jak se vám v kontrastu zážitků z poválečných zón operují zdraví lidé, kteří „jenom“ touží vypadat lépe? Lidé, kteří se chtějí přiblížit dnešnímu diktátu krásy za každou cenu. Uvědomují si takoví pacienti, že i estetická plastická operace představuje riziko?
Je to zvláštní, ale stále léčím lidi, kteří trpí. Slovo pacient pochází z latinského slova „patior“, což znamená trpět. Stejný základ má i slovo „patientia“ trpělivost, tedy v podstatě trpět a čekat až to pomine. Pacient je tedy „člověk trpící“. To jestli člověk trpí proto, že mu chybí ruka, nebo proto, že se mu smějí kvůli velkému nosu nebo malým prsům, je už pouze jiný zdroj stejné emoce. A míru utrpení nelze měřit velikostí nebo významností tělesné vady. Znám příběhy mladých lidí, na pokraji psychického vyčerpání kvůli šikaně z důvodu nějaké drobné tělesné nedokonalosti. Také znám lidi po těžkém úrazu s výrazně omezenou funkcí třeba ruky, ale naprosto spokojené a šťastné. Je to neuvěřitelně, ale mám podstatně víc hluboce vděčných pacientů z praxe privátní estetické, než z praxe rekonstrukční v nemocnici. Mám několik estetických pacientek, které mi posílají pravidelně a již dlouhá léta přání k narozeninám, k Vánocům a Velikonocům. Nebo mi jenom tak pošlou fotku z dovolené nebo z lyžovačky s přáním hezkého dne. Nemám ani jednoho stejného pacienta z praxe rekonstrukční. Pokud byste se mě ptali, komu jsem více pomohl, tak asi těm, kterým stojí za to si na mě vzpomenout a napsat mi.
Co si myslíte o dnešním diktátu krásy, který je masivně podpořen sociálními sítěmi a dokonale upravenými fotkami, jako plastický chirurg? Neděsí vás takový trend?
Existuje hodně definic slova krásy ale všechny víceméně směřují k tomu, že krása je to, co v lidech vyvolává hezké a příjemné pocity. Také krása není jenom fyzická kvalita (řec. „kalos“), ale s krásou se pojí i ostatní pozitivní vlastnosti, jako je poctivost, čestnost, upřímnost, spolehlivost, ušlechtilost apod., tedy krása psychofyzická (řec. „kalokagathia“). Nemám rád výraz „diktát krásy“. Skutečně mě neděsí trend, který podporuje, aby se lidé snažili být krásní. Naopak jsem tomu rád a chci to podporovat, dal bych to snad i jako povinnost všem lidem. Já sám se rád podívám za hezky upravenou ženou, ale i mužem, je to prostě příjemný pohled. Také si často řeknu: „to byl krásný člověk“ a přitom se nejedná o krásu vzhledu, ale krásu jednání. Co je na tomto trendu špatné, je to, že se upřednostňuje krása vzhledu před, řekl bych, noblesností. Navíc krása vzhledu se jaksi odlidšťuje, přestává být přirozená a přírodní. To, co je na sociálních sítích není reálné, fotky jsou naaranžované, projeté spoustou filtrů apod. Lidé si to ale neuvědomují a trápí se zbytečně tím, že nevypadají 24 hodin denně stejně, jako vypadala modelka či model pět vteřin na vyumělkované fotografii. Přitom často životní příběhy těchto „dokonale nafocených“ těl mají daleko k jiným pozitivním kvalitám. Proto například miluji filmy pro pamětníky, tam jaksi krása fyzická jde ruku v ruce s noblesou.
Více se dočtete na stránkách prestižního magazínu Premium Guide s podtitulem MEDICAL.